Ruka Spravedlnosti
Ruka Spravedlnosti
Prapor Ruk Spravedlnosti:
Prymarch či proslulý velitel:Ferrus Manus
Historie:
Železné ruce jsou nemilosrdně oddanými stoupenci Císařova slova od časů legend, kdy božští Primasové kráčeli mezi lidmi. Po nesčetná staletí zůstali Železné ruce ve své víře neochvějní. Přestáli temné roky útrap a bolesti, kdy ostatní klopýtli a byli zapomenuti. S odporem se dívají na ty, kdo postrádají jejich sílu vůle, a bez výčitek je trestají. Svého Primase, Ferra Mana, vidí jako silného a neochvějného válečného boha, spasitele lidí, který se jednoho dne vrátí, aby vyvedl celé lidstvo z temnoty, která ho obestoupí ze všech stran i zevnitř.
Počátky
Za úsvitu Impéria, v časech velkých skutků a obřích bitev, rozčísl Ferrus Manus temnotu světa Medusa a stal se jeho lidem zářícím světlem. Obloha, neustále potemnělá obrovskou pradávnou pohromou, se rozestoupila, když Ferrus uprostřed pekelných světel sestoupil z nebes. Nikdy předtím nespatřili zaostalé klany Medusy takové světlo; ohnivé představení, které je bodalo do očí, je fascinovalo i děsilo. Ta velká hvězda dopadlo na nejvyšší horu Medusy, Karaashi, Ledový vrchol. Náraz vrchol rozdrtil a za obrovského výbuchu páry pohřbil Ferra hluboko v ledu. Pod dopadem, který byl cítit po celém světě, se roztřásla země. Jak svět duněl příchodem Primase, hory se rozpadaly a vznikaly velké propasti.
O mnoho let později sešel z neobývaných pohoří daleko na pustém severu, kdy ležel Ledový vrchol, velký válečný bůh Ferrus, nezraněn a již plně vyvinut. Legendy kočovných klanů, předávané po věky z otce na syna, popisují první Ferrovy činy, jsou to příběhy o fantastických skutcích síly a odolnosti. Nikdo se mu nedokázal silou vyrovnat, ač se snažil nalézt sobě rovného soupeře, seč mohl. Ať přijal jakoukoliv výzvu, vždy zvítězil. Podle jednoho často zmiňovaného mytického příběhu jednou vyzval k měření sil Bouřkového obra. Obr zdvihl rukama horu a položil je zpět o míli dál. Jeho smích odumřel, když si Ferrus naložil na záda celé pohoří a odnesl jej na sousední ostrov. O zesměšněném obrovi pak už nikdo neslyšel.
Ferrus putoval po celé Meduse, stal se dobře známým všem lidem, a sám věděl o zemi více, než kdo jiný. Cestoval do oblastí, kam by nikdo jiný nedokázal vstoupit. Vyšplhal na nejvyšší hory, proplaval ty nejhlubší oceány – vždy posouval své hranice a hranice svého těla, svou odolnost a sílu až na nezměrnou úroveň. Pro svou sílu a zuřivost se stal mezi lidmi z klanů, kteří si těchto vlastností velmi cenily, věhlasný a obávaný, takže ho přijali jako vlastního. Nikdy se nepokoušel ukončit spory mezi klany, viděl, že takové soupeření je zdravě a že je posiluje. Vždy zůstával neutrální, nikdy se neúčastnil jejich bojů, aby nezvýhodňoval jeden klan nad ostatními.
Nejznámější příběh Ferrova hrdinství vypráví o jeho titánské bitvě s Asimothem, Obřím stříbrným červem. Je zaznamenán ve Zpěvu cest, epické básni neznámého původu, který se klanové děti stále učí u nohou svých rodičů. Celé dny stopoval obří stvůru legendární Zemí stínů – strašidelnou zemí předků, územím hrozivým a tajuplným. O tomto dávno ztraceném místě se říkalo, že je zemí kovu a ohromných kamenných relikvií, pozůstatků zapomenutého věku. Duchové klanů se jím prohání, když opustí svět živých. Zpěv uvádí, že monstrum mělo kůži ze živého kovu, a bylo tak nezranitelné. Ať se Ferrus snažil, jak mohl, nedokázal kovové šupiny prorazit, jeho pěsti se od nich jen neškodně odrážely. Bojoval s nestvůrou celé dny, na souši i na moři, stále však zůstával nezlomený a jistý si svými schopnostmi. Nakonec obří stvůru zahubil tak, že ji udržel ponořenou v proudu lávy. Zažíval při tom strašlivou bolest, ale nesl ji s klidem. Když pak vytáhl paže z lávy, Červ už neexistoval. Jeho ruce však byly obalené tím samým živým kovem, který tvořil kůži monstra, kovem pružným jako skutečná kůže a pevným jako nejtvrdší keramit. Ví se, že mýty o Ferrovi a jeho kovových rukou existovaly už před Zpěvem cest, ale jen ve Zpěvu nalezneme vysvětlení, jak došlo k tomu, že se kov spojil s jeho tělem.
Když se po svých putováních vrátil ke klanům, byl plný nových a báječných myšlenek, které předal všem těm, kdo se byli ochotni učit. Z kovu vytvořil podivné a mocné zbraně a nástroje, tvar jim dával svýma rukama ze živého kovu. Naučil klany takovým divům, které si nikdy nedokázali ani představit. Pro obyvatelstvo Medusy to byly skvělé časy – civilizace klanů se vyvíjela neuvěřitelným tempem a síla a hrdost lidí jen rostla.
Když se nebesa rozestoupila podruhé v dějinách a temnou Medusu opět zalilo světlo, zasáhl klany zmatek a obavy. Nechápali, co to pro ně i pro jejich svět znamená. Tak, jak žili, byli šťastní, a cokoli přicházelo, chápali jako hrozbu. Ferrus neřekl ani slovo, ale okamžitě opustil klany a vydal se do Severních oblastí, kam se světlo sneslo. Strach klanů rostl, protože dny plynuly a o svém Spasiteli neměli žádné zprávy. Svolali proto velkou radu, první svého druhu v dějinách Medusy, se zástupci z každého klanu planety. Dohadovali se, co mají udělat, ale nedohodli se na ničem. Ze dnů se staly týdny a zoufalství lidí rostlo. Jejich obavy se proměnily v děs, když země doslova vybuchla pod jejich nohama. V panice se rozprchli z obřího stanu rady, elektrické bouře drásaly oblohu nad jejich hlavama na kusy. Lidé naříkali hrůzou, protože běs bouře měl daleko k přirozenému, a cítili, že se přiblížil konec jejich světa. Strašlivá bouře útočila na zemi týden a den, tak se to alespoň říká, poté se rozhostilo nepozemské ticho. Klany se vrátili na velkou radu, neměli však tušení, co bude po tak strašlivých znameních následovat.
Příštího rána se dveře k velké radě rozrazily a vkráčel Ferrus, oslnivý ve své vznešenosti. Po jeho boku vešla postava, která se nesla jako jemu rovná, zářící postava, která ohromila lid klanů stejně, jak to vždy činil Ferrus. Říká se, že samotný vzduch praskal společnou energií vyzařující ze dvojice, a pouto mezi nimi bylo okamžitě zřejmé.
Co se skutečně událo, když se ty dvě Božské bytosti setkali, není známo. Mýty o setkání těchto dvou nejmocnějších a nejhrdinštějších postav hovoří o střetu vůlí a sil, které rozervaly zemi na kusy. Mnohé mýty zmiňují, jak Ferrus na první pohled poznal v Císaři sobě rovného. Vystoupal na vrchol hor, aby se s ním utkal, jistý si svými schopnostmi toužil vyzkoušet je proti této osobě překypující silou. Při následující srážce byly obě božské bytosti ve všech ohledech vyrovnané, žádný nedokázal toho druhého překonat. Děsivý střet sil ničil krajinu, tříštil nebesa i zemi. Bez ohledu na detaily se všechny příběhy shodují, že když obě postavy sešly z vysokých severních pohoří, pouto a vzájemný respekt mezi nimi byly neochvějné.
Ferrus odešel z Medusy jen neochotně. Drásaly ho protichůdné pocity věrnosti. Na jedné straně byli lidé, kterým pomáhal vzkvétat, jeho milovaná Medusa, která ho zocelila a posílila. Na druhé straně byl ohromný pocit povinnosti, kterou cítil vůči Císaři. Věděl, že jeho lidé bez něj přežít dokáží, a že jeho Císař ho nyní potřebuje. Navíc se dozvěděl o své Legii – celé armádě bojovníků vytvořených k jeho obrazu, o kterých dosud netušil. Přesto ho myšlenka, že opustí tuto zemi a její lid, který ho v tolika směrech utvářel, rozrušovala.
Legie Železných rukou, jak se stala známou, se ctí bojovala po celé galaxii a vybírala si vysokou daň v řadách všech, kdo se stavěli proti Císařovu slovu – neboť jistě jen ti, kdo si přáli lidstvo zkažené, by odmítali Jeho posvátné učení. Když bylo třeba, naverbovala Legie na Meduse mnoho svých členů, a tito bojovníci se projevili jako obzvlášť pevní jak tělesně, tak co se týče víry. Ferrus nadšeně věřil v Císařovu snahu spojit celé lidstvo. Lidé, jak věřil, byli ve smrtelné nebezpečí a nikoli nejmenší hrozbou byli sobě sami. Pokud nebudou jednotní, část po části pomalu zaniknou.
Kolem sebe viděl mnoho slabých lidí a tuto nepevnost viděl jako mor. Raději by, aby tyto slabé články lidstva byly zničeny, než aby představovaly hrozbu: zbytečná křehkost, která byla břemenem pro ostatní. Na Meduse byly slabé děti vydány napospas živlům, aby zbytečně nezatěžovaly zbytek komunity. A stejně tak, když nadešel čas, že dospělý už nedokázal komunitě ničím přispět, opustila taková osoba klan. Ti, kteří přijali Císařovo svaté učení, byli souhlasně objati. Ti, kteří ne, byli bez milosti pobiti. Tvrdost Legie a jejího Primase děsila ty, kteří stáli v cestě jejich nezastavitelnému postupu, a mnoho světů se přidalo k Císaři z pouhého strachu z odplaty, kterou byli tito necitelní bojovníci známí.
Horovo kacířství
Říká se, že Hora, prvního mezi Císařovými Primasy a toho, komu nejvíce důvěřoval, měl Ferrus, který velmi oceňoval bojové ideály, ve velké úctě. Zpráva o Horově zradě se setkala s pobouřením Železných rukou i jejich Primase. Znechucovala je slabost těch, kterým dříve říkali bratři. Jejich Svatá křížová výprava je zavedla do dalekých oblastí galaxie a Ferrus soptil nad jejich odlehlou pozicí. Nicméně plni spravedlivého hněvu obrátili Železné ruce své lodě k Istvaanu V, kde zrádný Vojevůdce shromažďoval svá vojska. Ferra zasáhlo zoufalství nad lidstvem, když se zdálo, že i ti nejoddanější bojoví bratři se mohou odvrátit od své svaté mise. Zuřil nad chybami svých spolubojovníků, kteří všichni, s výjimkou jeho vlastní Legie, jako by byli náchylní ke slabosti. Stal se k sobě i svým bratřím ještě přísnější a cvičil je proti tak nebezpečné křehkosti ve všech jejích podobách.
Ferrus si vybral nejrychlejší lodě Legie a společně s nejstaršími veterány se řítil k Istvaanu V napřed. Jak se obávali, dorazila většina flotily příliš pozdě, aby se mohla útoku zúčastnit, a s hrůzou a děsem se dozvěděli, jak strašlivá zrada přivítala jejich Primase. On a veteráni se spojili se šesti dalšími Legiemi a zaútočili na planetu. Ferrus byl v čele útoku společně se dvěma dalšími Legiemi, a už když se snesli do atmosféry, jejich ztráty byly strašlivé. Čtyři Legie, které původní útok zajišťovaly, se v netušené zradě obrátily proti nechráněnému boku věrných a zpečetily tak osud Legií, které byly v následující bitvě zmasakrovány.
Co se stalo s velkým Primasem Ferrem, zůstává tajemstvím. Ví se, že když Legií přiznaly svou skutečnou barvu, uvědomil si svou blížící se záhubu a zaútočil na zrádce s obnovenou zuřivostí, tak zoufale si přál utkat se s Horem. Železných rukou však bylo málo, a sami nestačili Ferrův útok podpořit, přestože při pokusu o to zemřeli. Železné ruce nikdy neodpustili Salamandrům ani Havraní stráži, že ho nedovedli následovat. Věří, že kdyby tak učinili, Horus by padl a spustil by tak kolaps armád Chaosu. Ferrovo tělo nebylo nikdy nalezeno a mnozí věří, že nějak dokázal přežít. Jeden příběh například vypráví, že jeho roztříštěné tělo se podařilo zachránit a vyléčit, a že se ukryl na Marsu, kde dosud dlí. Sami Železné ruce toto však horlivě vyvrací.
Železné ruce si nad osudem lidstva zoufali. Jejich obavy a zmatek narostli, když se dozvěděli, že Bůh-Císař padl v titánském boji se zkorumpovaných Horem.
‘A hle, zoufalství se umocnilo, neboť lidstvo nepřišlo jen o Toho, který proťal temnotu, Ferra Mana, Zářící světlo Medusy, zákeřně ubitého Odpornou korupcí a Zradou: věci měly být ještě horší, všude zavládl děs a muka, neboť svět lidí měl ztratit i nejsvatějšího Boha-Císaře.’
Úryvek ze Železného manuskriptu
Při fatálním útoku na Istvaan V ztratila Legie všechny své veterány, takže na Medusu se vrátila v troskách a překypující hněvem. Jejich temná zuřivost byla namířena proti těm, jejichž slabost je vmanévrovala do situace, ve které přišli o Primase a museli se vzdát Křížové výpravy. Jak čas běžel, jejich hněv rostl a proměnil se dokonce v opovržení těmi věrnými Legiemi, které Císaře nedokázaly ochránit. Byli si jistí, že kdyby měli k Teře blíže, události by dopadly jinak. Proklínali Vojevůdce Hora, který, jak věřili, věděl o neochvějné víře a síle Železných rukou, a jehož jemné machinace jistě zapříčinily, že ve chvíli, kdy udeřil, byli tak daleko od Terry i Istvaanu V.
Ve svém hněvu nalezli Železné ruce útěchu, využili té emoce, aby se ještě více opevnili před nebezpečím křehkosti. Stali se této cestě zcela oddanými, a použijí všech dostupných prostředků, aby zničili jakoukoli formu slabosti, kterou spatřují u sebe či u druhých. Činí tak bez lítosti, protože odstranění tak nebezpečných chyb chápou jako svatou službu lidstvu. Přežije jen silné a spojené lidstvo, takže až do Ferrova návratu, kdy vyvede lid z Temnoty, se Železné ruce připravují a sílí, pátrají a ničí všechny slabé články, které by mohly znovu ohrozit konečné lidské sjednocení. O Legii se vyprávěly i temné příběhy, podle kterých nahrazovala ztracené bojovníky zcela mechanickými výtvory v energetických zbrojích, ale takové zvěsti nebyly nikdy prokázány, ani většinou nebyly přijímány.
Domovský svět
Planeta Medusa je tvrdým světem neustálého šera, nacházejícím se nebezpečně blízko Oka Teroru. Slunce temnou, znečištěnou oblohou téměř nikdy neprorazí a neosvítí zmrzlá pohoří protkaná sopkami a vroucími gejzíry. Krajina se neustále mění, pohybující se tektonické kry tvoří nové hory a moře, které ničí stejnou rychlostí, kterou vznikají.
Lidé Medusy jsou otužilou rasou, která vzkvétá navzdory nepřátelskému prostředí. Neustále bojují proti živlům i jeden proti druhému, protože každý klan si žárlivě střeží těžko dostupné zdroje. Nepředvídatelná povaha Medusské krajiny znamená, že jen málo staveb zůstane dlouho stát s výjimkou několika relativně klidných oblastí. Proto klany budují jen málo trvalých staveb a svůj majetek a živobytí raději při přesunech krajinou nosí s sebou. V dávných dobách klany utvářeli dlouhé lidské karavany. Obyvatelé Medusy tuto tradici stále ctí, přestože způsob dopravy se změnil, stejně jako se změnila doba. Když se klany stěhují, plazí se krajinou dlouhé procesí pásových důlních tahačů. Tyto tahače neustále chrlí do ovzduší neošetřené výfukové plyny, které se spojují s houstnoucím oblakem síry halícím planetu jako závoj.
Karaashi, Ledový vrchol, lze stále spatřit, přestože se dnes říká, že je pouze poloviční, než kdysi. Velká zející díra na jeho špici, chrlící do ovzduší popel a páru, je důkazem, kam před dávnými věky dopadlo Ferrovo zářící světlo. Stále hřmí hněvem Medusy – neutichající připomínka nutnosti mít se stále na pozoru. Klany Medusy se připravují na den, kdy Ledový vrchol přestane hřmět Medusiným neklidem. Protože bylo předpovězeno, že ten den označí druhý příchod velkého Primase – a po jeho návratu bude Medusa konečně spokojená.
Bojová doktrína
Mimořádná nenávist Železných rukou ke slabosti ve všech podobách měla významný dopad na jejich bojové doktríny. Tato nenávist se týká i fyzického těla, a slabost spatřují i ve svých posílených tělech. Tuto domnělou křehkost zarputile mýtí všemi dostupnými prostředky. Došlo to tak daleko, že uctívání strojů je téměř totožné s fanatismem a zaujetím Adeptu Mechanicu. Železné ruce věří, že slabé tělo lze snadno zlomit či přivést do pokušení, a to nenávidí a děsí se toho nejvíce ze všeho. Podle této filosofie, čím tvrdší, více mechanické tělo, tím méně prostoru poskytuje křehkosti a tělesným selháním.
Železní otcové rozdmychávají nenávist a hněv Železných rukou rozvášněnými projevy a kázáním, a podporují tak jejich šíření a intenzitu. Kapitula s sebou přináší tuto silnou emoci na bojiště, kde se soustředí na nejbližšího nepřítele, ať je to kdokoliv. Železné ruce bojují s věhlasnou silou a odhodlaností, jsou si jisti svým přesvědčením, totiž že válkou se slabými a zkorumpovanými činí lidstvu dobro. Chladná zuřivost Kapituly kráčející do boje je strašlivá na pohled a smrtící co do účinku. Zahořklí Vesmírní mariňáci postupují strojově a zarputile, na nepřítele se vrhají zuřivě, ale disciplinovaně.
Železné ruce ctí omezené množství Terminátorských obleků a Dreadnoughtů, které vlastní, a zacházejí s nimi s nejvyšším možným respektem a úctou. Celé oddíly Terminátorů jsou ovšem vzácností, protože nadšení, které mezi vojáky budí, lze lépe využít, bojují-li jako velitelé jednotlivých oddílů. Seržanti často nosí Terminátorskou zbroj, o které se šeptá, že je s nimi duševně spjata, a není neobvyklé, aby armádě velel Dreadnought. Odhodlání, které v Železných rukách budí, je mnohem výhodněji využito právě v této roli.
Organizace
Po jejich návratu na Medusu se organizace Železných rukou změnila. Legie se rozdělila do tří jednotlivých Kapitul. Nově vzniklé Rudé spáry a Mosazné drápy opustili své bratry, založili své vlastní klášterní pevnosti a stali se z nich čím dál větší samotáři. Jedna Kapitula si zachovala jméno Legie a usadila se na Meduse, domovském světě jejich Primase. Organizace Kapituly se odchýlila od standardní Kodexové podoby, stala se spíše odrazem domorodých klanů Medusy. Jak byly tyto tři Kapituly stále uzavřenější, kontakty mezi nimi chřadly, zatímco kontakt s ostatními Kapitulami Vesmírných mariňáků neexistuje prakticky vůbec.
Existuje deset Klanových rot, které fungují v podstatě totožně jako Bojové roty tradičních Kodexových Kapitul, jsou flexibilní a dokáží se vypořádat s každou situací. Pokud však mají Kodexové Kapituly výrazné členění různých rot, například že 10. rotu tvoří Zvědové, skládá se Kapitula Železných rukou výhradně z deseti Klanových rot. Ty v podstatě tvoří zcela samostatné jednotky a existují zprávy, že mezi jednotlivými Klanovými rotami vybuchovaly drobné šarvátky. Tato praxe je podporována, aby Vesmírní mariňáci zůstávali silní a stále na stráži.
Každá Klanová rota má vlastní hierarchii a je zodpovědná za nábor nových Vesmírných mariňáků, aby její počet neklesl pod nezbytnou úroveň. Tito noví rekruti pocházejí z klanů Medusy, kteří přijímají svou novou Klanovou rotu i celou Kapitulu. Klanové roty jsou kočovné stejně jako kmeny, ze kterých byly naverbované. Cestují galaxií a dál vedou svou křížovou výpravu proti slabosti a korupci.
Když se Železné ruce vrátí na Medusu, putují její nehostinnou krajinou a hledají rekruty, jsou však vždy na stráži proti slabosti v jakékoliv podobě objevující se na jejich domovském světě. Železné ruce nemají klášterní pevnost jako takovou, protože nestálá pevnina by každou takovou stavbu učinila jen dočasnou. Každá Klanová rota má ale vlastní pohyblivou verzi, obrovského pozemního behemota, které neustále křižují zrádnou krajinou. O tyto zcela automatické výtvory, divy pradávné technologie vytvořené Adeptem Mechanikem, pečují početné armády mechanických sluhů, kteří je během nepřítomnosti Kapituly udržují v dokonalém pořádku.
V důsledku úcty k mechanickému tělu se v některých ohledech Železné ruce výrazně odlišují od ostatní Kodexové organizace. Při přijetí do Kapituly je novým rekrutům oddělena levá ruka a nahrazena bionikou, tento rituál symbolizuje sepětí s Ferrem a odmítnutí slabosti těla. To je počátek pomalého procesu mechanizace těla rekrutů, vedoucí ke stavu, kdy organické tělo zcela odmítnou. Konečným cílem Mariňáka Železných rukou je být vložen do hřmotného těla Dreadnoughta – dokonalé splynutí organického a mechanického.
Z každého klanu uvnitř Kapituly je vybrán jeden obzvlášť uctívaný bojovník, aby ho zastupoval. Těchto deset bojovníku spolu utváří Velkou radu Železných rukou. Neexistuje tedy žádný jedinec velící Kapitule. Chápou to jako sílu i opatrnost, žádný jedinec totiž nemůže svést Železné ruce na scestí, jak se stalo tolika jejich bratřím Mariňákům. Velkou klanovou radu často tvoří prastaří Dreadnoughti, bojovníci, kteří se již dávno vzdali křehkosti organických těl.
Další odchylkou od standardní Kodexové podoby je výrazná nepřítomnost Kaplanů. Částečně je nahrazují Železní otcové, kteří v podstatě plní dvojitou roli Techmarínů a Kaplanů. Železný otec, který má vazby na Kult Mechaniku, představuje úctu, v níž mají Železné ruce stroje, ale uznává i nejvyšší svátost Císaře.
Víra
Hněv a nenávist, kterou Železné ruce chovají vůči slabosti, roste každým dnem. Stále více pochybují o síle Kapitul svých bratří a smiřují se se skutečností, že jen oni sami mohou udusat nedostatky, ve kterých vidí tonout lidstvo. Spatřují slabost ve všem kolem sebe a připravují se na den, kdy se k nim konečně vrátí Ferrus; na dobu, kdy budou pevně stát za svým Primasem při konečném sjednocení lidstva.
Podle Manuskriptu ve chvíli, kdy Císař padl, byla cítit tak silná rázová vlna, že dosáhla až k Ferrovi, přestože již opustil říši lidí. Ferrův obraz se zjevil jeho Legii a jeho obavy a zoufalství byly nepředstavitelné. Říká se, že jeho zjevení promluvilo o jeho strachu o lidstvo. Mluvil o velké pohromě, temnotě, která lidstvo zaplaví neznámo kdy v budoucnu, a slíbil, že se vrátí, aby provedl lidstvo touto zkouškou temnoty. Mezi Železnýma rukama se učí, že vystoupil do nadpozemského ráje, kde stále bojuje a sílí. A proto se říká, že Ferrus Manus opustil svět lidí a připravuje se na dobu, kdy bude třeba, aby se vrátil, na onu Dobu temnoty, kdy bude jeho světla nejvíce zapotřebí.
Železné ruce věří, že všechny skutky jejich Primase skrytě varovaly před slabostí lidského těla. Jeho zjevně dokonalejší kovové ruce byly často vykládány jako otevřená zpráva jeho Legii. Železné ruce proto následují příkladu svého Primase a postupně potírají vrozenou slabost svých těl a mění je stále více ve stroje. Z toho se také zrodilo to nejdůležitější pravidlo Železných rukou: neústupná mysl a neústupné tělo. Věří, že podle této zásady vznikne nejsilnější a nezkorumpovatelný bojovník. Ukázalo se to velice účinné, protože v celých jejich dlouhých a slavných dějinách neexistuje záznam, že by Vesmírný mariňák Železných rukou v důsledku tělesné nedostatečnosti pochybil ve své službě.
Železné ruce mají úzké pouto s Adeptem Mechaniku a přijímají mnoho z víry Kultu stroje. Úctou, ve které mají vše mechanické – fyzické ztělesnění znalostí a vědomostí – většina více Kodexu dbajících Kapitul Vesmírných mariňáků pohrdá. Nejtalentovanější Železní otcové Kapituly jsou posíláni na Mars, prastarý a tajemný domovský svět Adeptu Mechaniku, kde studují pod dohledem Inženýrů Technokněžích. Železné ruce často používají zbraně a výzbroj, která obvykle s výjimkou Kultu z Marsu není k vidění. Co z tohoto podivného spojenectví má tajemný a samotářský Kult Mechanikus není jasné.
Genový fond
Fanatická nenávist, kterou Železné ruce projevují vůči slabosti, jako by zastírala hluboce zakořeněný strach z tělesné formy, který je patrný v celé Kapitule. Tento strach narůstá, jak Vesmírný mariňák stárne, a v jeho důsledku dochází až k extrémní mechanizaci těla. Odkud tento strach ve skutečnosti pochází, není jasné, obecný názor však odkazuje na nějakou genetickou vadu. Zdá se, že tento defekt nějak drží pod kontrolou, nebo alespoň zakrývají, mechanická vylepšení, která Vesmírní mariňáci běžně podstupují.
Železné ruce jsou výrazně tajnůstkářské a mimořádně nepřátelské vůči zásahům zvenčí, pokračují vyšetřování Inkvizicí tolerují jen se stěží skrývaným nesouhlasem. Zcela neobvykle se zdá, že Inkvizici Kapitula jako celek nijak zvlášť nezajímá. Sice zjistili odchylku, ale odmítají proti ní vystoupit, neboť v té chybě nespatřují bezprostřední ohrožení Impéria. Kapitula Železných rukou, se svou příkladnou odhodlaností tomu vymýtit všechnu slabost, kterou kolem sebe vidí, je naopak (prozatím) užitečnou posilou Impéria a jejich výkonnost je nezpochybnitelná.
PŘEVZETÍ PODSEKTORU CONTQUAL
K obsazení kacířského podsektoru Contqual došlo tak neuvěřitelně rychle a zuřivě, že je dodnes příkladem všem, kdo chtějí pokoušet hněv Železných rukou. A skutečně, mnoho rádobyuchvatitelů a kacířů znovu začalo věřit ve velikost Císaře pod hrozbou děsivé odplaty Železných rukou.
Contqual tvořilo několik planetárních soustav, převážně shluků zemědělských světů s bohatými nerostnými zdroji. Po staletí byly osamocené, prosperovaly a lidé žili v dekadenci a věřili, že nalezli ráj na zemi, daleko od nepořádku a ošklivosti zbytku vesmíru. Mor Chaosu se rychle rozšířil mezi nejvyššími vrstvami planet a sytil se touhami a slabostí těch, kdo byli u moci. Během měsíce se celý podsektor svíjel v jeho korumpujícím oparu.
Strašlivý hněv Železných rukou byl neovladatelný, vřítili se do podsektoru a obsadili několik prvních planet dřív, než mohla být zformována jakákoliv obrana. Celé populace byly nemilosrdně pobity do posledního muže, povražděny, zatímco jejich prosby o život vyznívaly naprázdno. Smrt každého zrádce a kacíře jen posílila Impérium, a s těmi, kdo dovolili, aby korupce ovládla jejich svět, neměla Kapitula žádné slitování.
K rozhodující bitvě došlo na úlovém světě Shardenus, centru mocností Chaosu, které ovládaly podsektor. V tkanivu vesmíru se objevila trhlina poutající jej přímo s warpem. Hnusné odpornosti stvořené z čisté hmoty chaosu proudily trhlinou na planetu, kde je vítali a přijímali její zvrácení obyvatelé.
Útočícím Vesmírným mariňáků šeptali Démoni do uší sladká slůvka korupce, ale ve shodě s jejich vírou nepodlehl jediný bojovník. Železné ruce bojovali s takovou zuřivostí a nenávistí, že přes děsivé ztráty vyhladili zkaženost během pouhých dnů. Trhlinu se podařilo uzavřít spojenými silami vůle Knihovníků Kapituly, a čistka podsektoru mohla pokračovat.
Po pádu Shardenu byl zbytek podsektoru rychle donucen k poslušnosti a zahanbeně se vrátil k víře v Císaře. Jeden po druhém se při hromadném povstání světy obrátil proti svým zvráceným vládcům. Při masivní čistce popravili Železné ruce vždy jednoho ze tří obyvatel, trest a varování, aby se měli vždy na pozoru před všudypřítomným nebezpečím slabosti. Jak bývá typické, podnítil důkaz nesmiřitelné zuřivosti Železných rukou vlnu oddanosti, které je předcházela. Když Kapitula opustila Contqual, pouhých několik týdnů po svém příjezdu, opouštěli podsektor, jehož přeživší světy dnes patří k těm nejoddanějším v celém Impériu.
Velcí hrdinové
Paullian Blantar, který po mnoho století sloužil Kaargulské Klanové rotě, byl velkou inspirací pro celou Kapitulu. Jeho technické dovednosti se ukázali brzy po jeho přijetí mezi Železné ruce, a během desetiletí se stal význačným Železným otcem své Klanové roty. Ostatní Klany posílaly své učeníky, aby studovali pod jeho vedením, a celá Kapitula těžila z jeho umění. V oblasti zdokonalování bionik neměl sobě rovného a jeho úpravy procesu posilování výrazně ovlivnily směr, kudy se bude Kapitula ubírat.
Právě Paullian velel dramatickému protiútoku proti ďábelským Temným Eldarů na průmyslovém světě Kaladrone, kde zachránil těžce zraněného vojevůdce Banna a dopravil ho do bezpečí. Pokřivení cizáci Banna strašlivě zmrzačili a sám Paullian prováděl technochirurgické zákroky, které umožnily Bannovi další staletí velet svému Klanu. Ve skutečnosti Bannus nadále vede svou Klanovou rotu jako starobylý a mocný Dreadnought. Je důležitým členem Velké klanové rady a z jeho moudrosti a zkušeností nadále těží celá Kapitula.
Odpor, který Paullian cítil vůči organickému tělu, je legendární. Úprava jeho těla byl neustávající proces, a neúnavně pátral po nových způsobech, jak jej posílit. Ke konci jeho dlouhého a úspěšného života už z něj krom brilantní, mechanicky orientované mysli skutečně mnoho organického nezbývalo. Rituální zjizvení a poškození, které působil těm několika málo odhaleným kouskům kůže, se stalo synonymem jeho umění technika. Železní otcové celé Kapituly na jeho počest zdobí svá těla jizvami a jako jeden muž usilují o jeho technickou brilantnost a vhled.